Koncept dynamické neuromuskulární stabilizace (DNS) podle Koláře je zaměřen na ovlivnění funkce svalu v jeho posturálně lokomoční funkci. Koncept je založen na poznatku, že při rozvoji síly svalu nelze vycházet pouze z anatomické funkce svalů, ale také z jejich začlenění do konkrétní posturální (stabilizační) funkce.

U onemocnění SMA, které se mimo jiné projevuje progredující svalovou slabostí, která obvykle postihuje nejprve proximální svaly dolních a později také horních končetin v důsledku degenerativního procesu alfa-motoneuronů, nelze cvičit svalovou sílu analyticky tréninkem jednotlivých svalů dle anatomického začátku a konce. Je třeba cvičit zapojení svalů v koaktivaci a celém funkčním řetězci, a to jak v otevřených, tak v uzavřených kinematických řetězcích, protože samotná svalová síla ke správné funkci svalu nestačí. Vzhledem k tomu, že předpokladem pro správnou a cílenou funkci končetin je nutné správné zapojení trupové stabilizace, je nácvik hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP) u pacientů s SMA velmi významný. Zvláště u pacientů s SMA II., III. a IV. typu ve věku, kdy již dobře spolupracují, lze koncept DNS vhodně využít k ovlivnění posturálně-lokomoční funkce svalů a ovlivnění dechového stereotypu.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.

Vojtova metoda reflexní lokomoce (RL) se osvědčila v rehabilitaci dětí i dospělých s SMA. Profesor Vojta vycházel z představy, že základní hybné vzory jsou programovány geneticky v centrálním nervovém systému (CNS) každého jedince. Ten je má k dispozici jako „stavební kameny“ pro vzpřímení a pohyb vpřed. Podle Vojty v dynamickém spontánním pohybu člověka vidíme analogie nebo přímo paralelu s reflexní lokomocí právě ve svalových souhrách, které jsou přítomny např. při spontánním otočení ze zad na břicho, lezení dítěte po čtyřech nebo při volní bipedální chůzi člověka.

Při poruchách pohybové soustavy a CNS, ať už mají jakoukoli příčinu, je spontánní zapojení těchto vrozených pohybových vzorů omezeno. Technikou podle Vojty lze vstoupit do geneticky kódovaného pohybového programu člověka, do jeho řízení. Přesným zásahem z periferie (aferentace) je vyvolána přesná motorická odpověď (eferentace). V určitých výchozích polohách se v přesně vymezených oblastech těla provádí manuální aplikace tlaku na tzv. spoušťové zóny sloužící k vyvolání automatických lokomočních pohybů, které autor označil jako reflexní plazení a otáčení. Sumovanou stimulací zón lze vyvolat po různé době působení komplexní motorické reakce. Vojtova metoda je stěžejní zejména u dětí, včetně dětí v novorozeneckém a kojeneckém věku, protože při její aplikaci není nutná vědomá spolupráce pacienta. Pro pacienty s SMA je navíc Vojtova metoda možností, jak ovlivnit a usnadnit dýchání ovlivněním respiračního svalstva a také zvýšením vitální kapacity plic, a to bez volní účasti pacienta.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.

Bobath koncept představuje přístup k pacientovi, který je využíván pro práci s pacientem během celého dne. Terapie podle Bobatha byla ve značné míře přesunuta do přirozených podmínek a situací běžného dětského prostředí.

Terapie se uskutečňuje v rámci tzv. handlingu, tedy způsobu provádění cvičení, manipulace s jedincem. Využívá prostředky proměnlivého zevního prostředí (manuální kontakty na těle  dítěte, světlo, zvuk, barvy, četné pomůcky) k motivaci dítěte aktivně provést určitou motorickou účelnou polohu a pohyb v ní. Terapeut navozuje, sleduje a koriguje manuálními doteky (minimální opora na správných místech a ve správný čas během pohybu) automatickou hybnost (vzpřimovací, rovnovážné, obranné reakce) a aktivní volní hybnost pacienta.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.

Základním neurofyziologickým mechanizmem PNF je cílené ovlivňování aktivity motorických neuronů předních rohů míšních prostřednictvím aferentních impulzů ze svalových, šlachových a kloubních proprioceptorů. Kromě toho jsou míšní motorické neurony ovlivňovány také prostřednictvím eferentních impulsů z mozkových center, která mj. reagují na aferentní impulsy, přicházející z taktilních, zrakových a sluchových exteroreceptorů. Potřebné stimulace proprioceptorů se dosahuje pomocí různých terapeutických hmatů, pasivních či aktivních pohybů a využitím vhodně přizpůsobeného odporu.

PNF využívá fenoménu iradiace (overflow) a sukcesivní indukce. Fenomén iradiace umožňuje vyzařování svalové aktivity ze svalů silnějších na svaly oslabené, příp. rozšíření aktivity na celý svalový řetězec. Děje se tak prostřednictvím sumace účinných impulsů (např. stretch impuls + verbální výzva + zrakové sledování cviku + manuální kontakt + svalová práce proti maximálnímu odporu). Fenomén sukcesivní indukce spočívá ve zvýšení excitability agonistických svalů pomocí předřazené kontrakce příslušných antagonistů. Po kontrakci antagonisty je tedy agonista výkonnější.

Pro pacienty s SMA lze v rámci metodiky PNF využít fenoménu iradiace k rozšíření aktivity ze silnějších svalů (které mají zachovalý větší počet motorických jednotek) na svaly oslabené vlivem degenerativního poškození předních rohů míšních. Pasivní provádění pohybových vzorů pro končetiny u imobilních pacientů pomáhá udržovat zachovalý rozsah pohybu ve všech třech rovinách zároveň a působí preventivně proti vzniku kontraktur. Výhodou PNF je její široké využití pro pacienty různého věku a v různých fázích onemocnění SMA, přičemž použité techniky a facilitační prvky terapeut individuálně přizpůsobuje aktuálním možnostem pacienta.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.

Podstata metodiky SMS vychází z modelu dvoustupňového motorického učení. Terapeutickým cílem je přesunout řízení pohybu provedeného v optimální kvalitě z úrovně kortikální na úroveň subkortikální.

Cílem metodiky SMS je individuálně, podle stavu pacienta, zvolit základní cvičení a postupně zvyšovat nároky tak, aby byly vyčerpány všechny možnosti pro optimální úpravu pohybového aparátu a provedení pohybu. Terapeut se snaží o to, aby pacient integroval nové motorické programy do běžných denních činností ADL (Activities of Daily Living).

Využitím metodiky SMS u pacientů s SMA patří mezi hlavní terapeutické cíle:

• zlepšení timingu svalů v jejich stabilizační funkci,
• zrychlení nástupu svalové kontrakce pomocí proprioceptivní aktivace vyvolané mj. změnou postavení v kloubu,
• zlepšení držení těla a stabilizace trupu v chůzi, stoji či nižších polohách,
• začlenění nových pohybových programů do běžných denních aktivit,
• ovlivnění spino-cerebello-vestibulárních drah díky proprioreceptivní facilitaci,
• zvýšení pocitu jistoty v posturálně náročnějších situacích.

Při cvičení dle metodiky SMS je kladen velký důraz na korekci držení těla. Všechna cvičení jsou nejprve prováděna pevné podložce, potom se přechází na cvičení s využitím labilních ploch. Cvičení se ukončuje při prvních známkách únavy, které se nejčastěji projevují poruchami koordinace svalů a zhoršením kvality držení těla. Při aplikaci metody SMS lze využít řadu pomůcek, k nimž patří kulové a válcové seče, balanční sandály, točna, fitter, minitrampolína a balanční míče.

Metodika SMS je vhodná zejména u pacientů s SMA typu II, III a IV ve věku, kdy již dítě dokáže komunikovat a spolupracovat s terapeutem. U dětských pacientů s SMA je navíc výhodou využití metodiky SMS možnost využití širokého spektra vhodných cvičebních pomůcek, které děti obvykle snadno zaujmou a často se stanou důležitou motivační složkou v rámci cvičební jednotky. U dospělých pacientů je metodika SMS velmi vhodná v rámci samostatného individuálního domácího cvičení.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.

Hipoterapie je komplexní metoda léčebné rehabilitace vycházející z neurofyziologických základů, která na léčebné účely využívá koně.

Hipoterapie využívá působení nespecifických i specifických prvků. Specifické působení hipoterapie je podmínění působením koňského kroku. Umožňuje pohyb vpřed – základní kámen motorického vývoje. Současně iniciuje chůzi ve stoji – jeden ze základních pohybových vzorců ovlivňující celou psychomotoriku organizmu. Vzpřímeným sedem na koni se odblokuje trup od patologického vlivu dolních končetin např. při parézách. Tím se omezuje vývoj následných patologických stereotypů při patologické chůzi. Protože koňský a lidský krokový rytmus jsou si blízké, krokem koně se facilituje stereotyp chůze u člověka. Pohyb koně se přenáší na pánev, trup, ramenní pletence a hlavu, s přirozenou rotací trupu a souhybem horních končetin. Významnou úlohu má v účinku hipoterapie také emoční vztah pacienta ke zvířeti, který hraje prostřednictvím limbického systému významnou úlohu při tvorbě nových motorických programů.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.

Hydrokinezioterapie je pohybová léčba ve vodním prostření, která velmi pozitivně přispívá ke zlepšení hybnosti a zvýšení fyzické zdatnosti pacientů. Je ovšem nutné, aby jakoukoli formu hydroterapie prováděl kvalitní a odborně erudovaný personál znalý specifické problematiky onemocnění.

Hydrokinezioterapie u pacientů s SMA je vhodnou formou léčebné rehabilitace vedle individuální fyzioterapie, zejména z následujících důvodů vyplývajících z benefitů pohybu ve vodním prostředí:

• vztlak vody nadlehčuje klouby snížením účinku gravitace,
• pacient vykoná snáze a bezbolestně pohyby, které na suchu pro bolest či slabost není schopen vykonat,
• vodní prostředí poskytuje optimální podmínky pro zvyšování síly oslabených svalů,
• pacient snáze dosáhne svalové relaxace,
• vodorovná poloha příznivě podporuje funkci kardiovaskulárního systému, díky usnadnění žilnímu návratu v horizontální poloze,
• příznivý vliv na rozvoj termoregulačních schopností organizmu a díky otužování zlepšení obranyschopnosti organizmu.

Vodní prostředí vytváří velmi příznivé podmínky pro zvyšování svalové síly u svalů oslabených. Odpor si pacient velmi citlivě dávkuje rychlostí pohybu, přičemž voda zvyšuje stabilitu postižených struktur.

Teplota vody nejen snižuje lokální svalové napětí, ale způsobuje i celkovou svalovou relaxaci. Dalším činitelem podporující relaxaci svalů je vztlak vody, který snižuje bolestivost postižených kloubů redukcí hmotnosti na kloub působící pro člověka stojícího po krk ve vodě je hmotnost působící na klouby pouze deset procent zátěže na suchu.

Odlehčení těla a svalová relaxace ve vodním prostředí bez gravitační zátěže vytvářejí dobré podmínky pro zvýšení rozsahu pohybu. Délka cvičební jednotky závisí na stavu pacienta, v průměru dvacet až třicet minut, k tomu je třeba připočíst deset minut potřebných na rozehřátí organizmu. K základním prvkům používaným v hydrokinezioterapii patří uvolňování zkrácených svalů, posilování svalů oslabených a svalová relaxace.

Zdroj: KOČOVÁ, Helena a kolektiv. Spinální svalová atrofie v souvislostech. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2017, 352 s. ISBN 978-80-247-5705-6.