Příběhy pacientů

Denisa

Denisa

Vzhledem k věcem, situacím a nepřízním osudu, které mě za můj život potkaly, které jsem prožila a především přežila, bych se s Vámi chtěla podělit o svůj příběh s SMA. A tímto příběhem dokázat, že i s takovou nemocí se dá žít zcela plnohodnotný život plný štěstí a lásky.

V prvních letech mého života nic nenasvědčovalo tomu, že by jednoho dne mohla přijít pro celou mou rodinu tak osudová špatná zpráva. Již v deseti měsících jsem začala chodit a byla jsem zcela zdravé miminko. Ve školce ovšem přišly první příznaky. Začala jsem chodit po špičkách, byla jsem pomalejší oproti ostatním dětem při hraní na hřišti i lezení na prolézačkách. Moji maminku nejdříve ujišťovali o tom, že se nic vážného neděje. Uběhlo hodně času a hodně návštěv lékařů než nás poslali do Motola na genetické vyšetření, kde zjistili mou diagnózu – SMA III. typu.

Na nižším stupni základní školy jsem nijak nepociťovala, že bych byla jiná než ostatní. Tento pocit se dostavil až později, když jsem musela být uvolněna z tělesné výchovy, když se šlo se školou někam dál a jen mě musel někdo z rodiny odvážet autem a já nemohla jít pěšky s ostatními. V tu chvíli jsem si začala připadat jiná. Jak čas plynul, příznaky se zhoršovaly, na druhém stupni jsem se již musela opírat o nohu při chůzi do schodů, už jsem se nedokázala bez pomoci zvednout ze země. V mém životě jsem, ale měla vždy ohromné štěstí v podobě skvělých přátel a vřelého okolí, které mě podporovalo, pomáhalo mi (někdy až moc, když mě kluci začali nosit do schodů). A když říkám vždy, tak opravdu vždy – štěstí v podobě úžasných přátel mě neopustilo ani na střední škole. Už od základní školy jsem věděla, že chci žít plnohodnotný život a snažit se co nejvíce vzdělávat, abych jednoho dne nebyla na nikom závislá, alespoň finančně.

Postupem času, hlavně v období puberty, se ale má nemoc začala značně zhoršovat. Bývala jsem častěji unavená, začala jsem se hůř pohybovat a často jsem padala. Tento stav nepřilepšil ani mé psychice, když jsem viděla zdravé holky kolem sebe, připadala jsem si méněcenná a nevěřila jsem, že jednou přijde do mého života někdo, kdo bude schopný a ochotný mě přijmout i s tím, s čím se potýkám.

Naštěstí to dopadlo jinak a před čtyřmi lety jsem potkala svého přítele, se kterým jsem po dvou letech začala společně žít. Můj přítel je rodinný typ a i já jsem toužila po plnohodnotném životě a po miminku. Již v minulosti mi bylo doporučeno, otěhotnět, co nejdříve to půjde. A tak jsme na nic nečekali a necelý rok před otěhotněním partner podstoupil genetické testy, abychom měli jistotu, že je zdravý. Testy dopadly v pořádku a předloni na podzim jsem otěhotněla.

Když jsem otěhotněla, byla jsem v posledním ročníku bakalářského studia. Miminko, vysoká škola, a navíc má nemoc byly velkou výzvou. Nevěděla jsem, jak své těhotenství budu snášet a do toho mě dva měsíce před porodem čekaly státní zkoušky. Upřímně, ani jsem nečekala, jak silné mé tělo je, jak skvěle se dokáže se vším tím stresem a fyzickým náporem popasovat. Celé těhotenství jsem byla schopná chodit, až poslední týdny byly opravdu velmi náročné, kdy mi začaly natékat nohy, bolela mě záda a každý pohyb byl opravdu vyčerpávající.

Na konci 38. týdne byl naplánován císařský řez pod celkovou anestezií. Po přečtení diskuzí zdravých maminek na internetu, které císařský řez podstoupily, jsem se začala bát, jak to zvládnu. Obavy byly naštěstí zbytečné. Pár hodin po zákroku jsem již plně vnímala, a když mi přinesli mého syna, věděla jsem, že i když to bude hodně náročné, tak spolu všechno zvládneme a že pro něj udělám vše. Již druhý den jsem s pomocí přítele začala chodit a utvrdila doktory v tom, že jsem schopná jít na oddělení za naším synem Vojtíškem. Měli jsme s přítelem apartmán, takže mohl být celou dobu s námi a se vším mi pomáhal.

Vzhledem k mému stavu si přítel po příchodu z porodnice vzal v práci dovolenou, aby mi vypomohl.  Také mi velmi pomáhala a pomáhá moje maminka. Je mi velkou oporou, nejen teď s Vojtíškem, ale po celý život mi dodávala odvahu a sílu, že všechno zvládnu. Celou dobu jsem se divila tomu, že po porodu jsem sice více oslabená než dřív, ale že se můj zdravotní stav nijak výrazně nezhoršil. Ovšem po 5 měsících od porodu na mě vše dolehlo. Byla jsem velmi unavená, chodila jsem málo a bylo pro mě vše hodně náročné. Toto období bylo naštěstí jen přechodné, nyní je Vojtíškovi 7 měsíců a můj stav se začíná zlepšovat. Únava opadla a já se cítím namotivována začít pořádně cvičit a dělat maximum pro to, abych s ním mohla chodit na procházky a hrát si s ním.

Jak Vojtíšek roste a přibírá na váze, nastávají další překážky. Začíná být pro mě fyzicky náročnější se o syna starat. Vždy se mi podařilo nalézt způsob, jak si poradit, když jsem byla s Vojtou zrovna sama. Ovšem můj strach, že ho neunesu, že by mi mohl upadnout či že začne lézt a já včas nestihnu zabránit nějaké krizové situaci, nás s přítelem dovedl k rozhodnutí. Přítel nastoupí na rodičovskou dovolenou místo mne a já nastoupím do práce.

Život s touto nemocí není snadný, ale není nemožný, pokud máte kolem sebe lidi, kteří Vás mají rádi. Můj přítel je nejúžasnější táta a partner na světě a dokáže vše zastat, což je mým velkým štěstím. Jsem opravdu šťastná, že Vojtíška můžu mít, dělá mi radost každý den, a i když to bude často těžké, tak to spolu my tři zvládneme.

Leona

Leona

Jmenuji se Leona Kolínková

Narodila jsem se 5. března 1994 předčasně jako zdravé miminko.  Do jednoho roku probíhalo vše normálně. Lezla jsem, začala jsem se stavět, brala vše do ručiček, reagovala na zvuky i vývoj řeči byl přiměřený, ale po prvním roce věku se vývoj zastavil. Ve dvou letech jsem se již nepostavila, pouze jsem lezla, ale i to už mi dělalo potíže a v sedě jsem vydržela bez opory jen krátkou dobu. Ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové po všech vyšetřeních stanovili lékaři jasnou diagnózu – spinální muskulární atrofie typ 2.

V praxi to zjednodušeně znamená, že mi zůstaly svaly, které se vytvořili před tím, než se nemoc projevila, a ty postupně atrofují (ochabují). Jelikož toto onemocnění sebou přináší spoustu dalších zdravotních obtíží, byla jsem několikrát operována, aby se mi ulevilo od bolestí. Především se mi začala hroutit páteř, protože mé svaly už ji nedokázaly udržet. Musela jsem podstoupit zásadní a náročnou operaci páteře, kde mi byly do páteře vloženy kovové výztuže. Díky této korekci jsem seděla rovně a neměla jsem bolesti. 

Žila jsem s mojí starší sestrou a vyrůstala v péči babičky a dědečka, kteří mě vychovali, přičemž jim zároveň pomáhala jejich dcera, moje teta. Chodila jsem na základní školu, kterou jsem dokončila, a pak na střední školu Kostka v oboru pedagogické lyceum se zaměřením na hudebku. Střední školu jsem ale nedokončila.

Během mého studia i nestudia jsem podstoupila od malička velké množství operací. Mám za sebou asi 12 zákroků, některé i opakovaně. U této nemoci je běžná rotace páteře. Nevyhnula se ani mně, měla jsem skoliózu 99%. Lékaři se divili, že ještě žiju a hned mě poslali na zásadní a skvělou operaci páteře (operaci jsem podstoupila i po druhé po několik letech od první operace), a to mi prodloužilo další skvělé roky co jsem zažila a zažívám. 

Měla jsem dost aktivní život a mám do teď. Chodila jsem často ven s přáteli, nebo jsem si vyjela číst ven nebo jen na procházky. Několik let jsem chodila do různých sborů a s nimi podnikala různé výlety i víkendové pobyty. Přátelé pro mě přijeli, naložili mě do auta a kopec srandy mohl začít. Spala jsem ve spacáku na karimatce, klidně i tam, kde nebyly bezbariérové prostory. Bylo to pro mě dobrodružství. Sama, bez rodiny, jen já a přátelé, co mě vyhecovali do každé blbůstky. I teta mě brala často na výlety a dovolené, které byly vždy krásné. Dokonce jsem byla dvakrát u moře. Také miluji s přáteli párty a diskotéky, nebo jen posezení v létě na zahrádce. Prostě vždy něco vymyslím, ať mám aktivní život a nejsem ustrašená a zavřená doma, to bych se zbláznila. Ale někdy mám ráda jen klid u knihy nebo filmů.

Dostala jsem možnost od roku 2016 pracovat v organizaci Naděje na Vsetíně, kde již nepracuji, momentálně zaměstnaná nejsem. Tak jako každý člověk touží mít svůj osobní prostor, tak i já. Zažádala jsem si na Vsetíně o městský byt a od roku 2019 bydlím sama, což mě posunulo na další level mého života. Tak si byt pomaličku zdokonaluji, zabydluji. Využívám osobní asistenci s organizací.

Věnuji se vymalovávání Mandal, motivovat skrze mou tvorbu. 

Pokud byste mi chtěli přispět na osobní asistenci v mém samostatném bydlení a na cestování, můžete využít číslo účtu 2401596991/2010. Děkuju za každý příspěvek a Vaši podporu.

Zdenda

Zdenda

Zdenda se narodil a zhruba 4 měsíce svého života se vyvíjel jako zdravé miminko. V necelém půl roce začal zaostávat za svými vrstevníky, začal mít problémy s „pasením koníčků“, nezačal se plazit, pouze válel sudy, nelezl po čtyřech ani si nesedal. V roce začalo kolečko po lékařích, neurologie, rehabilitace, hospitalizace, lázně, genetické vyšetření…, aby lékaři Zdendovi po dlouhých 10 měsících vyšetřování diagnostikovali SMA.

Ačkoliv tou dobou už byl v Evropě již 2 měsíce registrovaný lék Spinraza, lékaři o něm nevěděli a tvrdili nám, že je SMA nevyléčitelné a jediné, co můžeme dělat je cvičit a tím trochu zbrzdit progresi onemocnění. S tím jsme se ale nehodlali smířit a tak jsme začali hledat možnosti sami. Po pár dnech a nocích na internetu jsme se dozvěděli o Spinraze a § 16. Pojišťovna se sice zdráhala žádost schválit a lék platit, ale s pomocí otevřeného dopisu adresovaného vládě, parlamentu, VZP a dalším, oslovením politiků, médií a za vydatné pomoci právníků, VZP lék schválila nejen Zdendovi, ale také všem dětem do 12 let.

Do zahájení léčby se Zdendy zdravotní stav každým dnem pomalu ale jistě zhoršoval, Zdenda každý den slábl a ztrácel své schopnosti a dovednosti. Již pár dní po aplikaci první injekce tohoto zázračného léku se ale Zdenda začal zlepšovat a sílit. Přesně 14 dní po aplikaci první injekce Zdenda začal kopat nohama, kterýma dříve skoro nepohnul. Po půl roce Zdenda pásl koníčky, stabilně seděl, lépe držel hlavu, měl silnější ruce i nohy a zvládl sám kašlat. Po roce léčby se Zdenda zvládl plazit, válet sudy, sednout si nebo uzdvihnout plnou skleničku pití. Nyní už to budou dva roky, co se Zdenda léčí zázrakem zvaným Spinraza a Zdenda stále sílí. Doma již skoro nepoužívá vozík, plazí se jako drak, leze po čtyřech a vydrží pár vteřin dokonce i stát, o čemž se nám dříve ani nesnilo.

Přestože se Zdendou každý den cvičíme a od zahájení jeho léčby s ním trávíme skoro více času v lázních a na různých rehabilitačních pobytech než doma, zároveň se mu snažíme umožnit žít co možná nejnormálnější život a dělat vše, co dělá jeho starší bráška a jeho vrstevníci. Proto Zdenda v létě jezdí na koni, v zimě lyžuje na monoski, chodí do lesní školky, tančí ve svém vozíčku, hraje fotbal ve speciálním chodítku a těší se, že až bude trochu starší, bude hrát florbal na super rychlém elektrickém vozíku. „Normální“ život však není jen o tom, co Zdenda může, ale také o tom co musí. Snažíme se k němu přistupovat stejně, jako k jeho zdravému bráškovi a nedělat mu zbytečné úlevy jen proto, že je na vozíku. Proto má Zdenda doma i své povinnosti - momentálně nejraději vyndává nádobí z myčky. Zkrátka žijeme dle hesla: „Když se chce, všechno jde.“ a nevzdáváme se naděje, že Zdenda toho draka, jak říkáme jeho nemoci, jednou porazí.

Nic z toho by ale nebylo možné bez vydatné pomoci spousty úžasných lidí se srdcem na pravém místě. Pokud byste i Vy chtěli Zdendovi a tím celé naší rodině pomoci, můžete Zdendovi přispět na transparentní účet č. 225539082/0600. Mockrát děkujeme za jakoukoliv pomoc!

Boženka

Boženka

Boženka se narodila v roce 2012 v Belgii a hned po narození o ní porodní báby prohlásily, že má charakter. Po půl roce začala motoricky zaostávat a koníčky dokázala pást jen chvilinku. Nožičky však dokázala přitahovat k bříšku. Půl roku jsme se snažili zjistit, kde je problém, a to bydlíme 15 minut od FN Motol, ale nedařilo se přijít na to co se s ní děje. V 11 měsících jejího života přišla nemilosrdná diagnóza. Bóže diagnostikovali SMA prvního – nejhoršího typu a já doufal, že bude jako máma a táta pádlovat! V té době nebyl k dispozici žádný lék na SMA a lékaři nabízeli rodičům jedinou variantu o které se přesně nevědělo, zdali funguje – Valproát. Tento lék, který je určený na epilepsii nepomáhá, a Bóže během měsíce postupného zavádění plné dávky, totálně změnil osobnost, a tak jsme ho okamžitě začali vysazovat. Informací o tom, co můžeme dělat moc v ČR nebylo. Začali jsme hledat na internetu a rozhodli se vyrazit za hranice. Kamarádi nám chtěli pomáhat, a tak jsme vytvořili Bóžino stránky a začali tam ukazovat, co za jejich pomoc pro Boženku děláme. Ve Spojených státech nám na první konferenci jeden vědec řekl, že si myslí, že za tři roky bude k dispozici lék, který teď vyvíjí... Věřili byste mu? Já jsem mu věřil a ono se to přesně za tři roky povedlo! Boženka dostala léčbu Spinrazou právě v době, kdy se její fyzický stav začal nejvíce zhoršovat (2017). Začala mít vážné problémy s polykáním a pomalu ztrácela hlas.

A co Boženka zvládá dnes? No je to pořád ležák, ale to nikomu nevadí, protože je chytrá jako vopice a stejně tak rychlá na svém terénním vozíku. Jezdí s námi na lyžích, na paddleboardu, na kole, maluje, píše, chodí do školy, plove a potápí se! S novým vozíkem, který už je skoro postavený, chce začít hrát florbal. Takže co zvládne jako léčený Smák lépe? Je jí slyšet přes celou třídu, dokáže krasopisně psát a malovat, vydrží balancovat v sedu a udrží vzpřímenou hlavu bez opory, tedy pokud zrovna nejede jako blázen po hrbolatým terénu. Tyto věci by bez léčby nedokázala! Boženku bychom nevyměnili, je darem pro celou naši rodinu. Všichni se kvůli ní na Svět díváme jinak a ona nám svým vtipem neustále dokazuje, že stojí za to bojovat.

Vašek Hradilek

cz
cz